Píseň o rose

...snad trocha poesie nikoho nezabije...

Kdo se vejde na housle

PÍSEŇ O OLIVĚ

Píseň je modrá a zlatá
a každý máme svou
zahradu o jedné olivě
zahrádku getsemanskou

Bolavé srdce na dlani
a hosty nepozvané
prsty jak paličky cimbálu
hadříky obvázané.

A známe průzračná rána
kdy smutek nevábí
dálka je čistá a jasná
a vítr z hedvábí

Za koho je ten vítr
do jakých dálek jdou
lidé okolo zahrad
s jedinou olivou

 
 PROSBA

Ach jak je krásné hnízdo vos
když Sisyfos je na smrt znaven
a sám se celý mění v kámen

Života zarmoucená něho
pověz mu něco laskavého
za sebe za nás žehrej pros

 
 TICHÁ SUMA BÁSNICKÉHO UMĚNÍ
1
(u básníků doma v kuchyni)

Někdo tu sype plachým hrdličkám
zrníčka na okenní římsu
té menší říká zobej neboj se
napít ti nedám napít dá vám rosa

A básník prosí zatím o slovo
aby nebylo jak olovo
o slůvko kulaté jak drobné zrnko prosa

 
 2
(práce)

Na zlatých sítech mateřštiny
hluchotu vlastní přesívá
a do úmoru hledá slova

Ta ale s hejny odletěla
do dalekých a cizích míst

A marná duše básníkova
žízní a pije z prázdných hnízd

 
 3
(studánka)

Studánko v převysokém lese
až svoji píseň neunese
a k tobě přijde sám a sám
unavený a ustaraný

dovol mu napiti se z dlaní
ukaž mu cestu cestu k nám

 
 4
(podobný sýkorkám)

Přespříliš podobá se někdy sýkorkám
které zanechaly ráno ve sněhu
sdělení dlouhé noci

U černé tůně čistý chladný sníh
za mlhou druhá oranžová mlha
les oslepl
a vše je obaleno blankou mlčení

Pod klenbou skořápky však nesměle
to pípá

 
 5
(obolus)

Až sejde na poslední penízek
schová jej pod jazyk a oněmí

A vůbec nebude to hrozné

Tou mincí platívá se za ticho
a za převozné

Denárek je to ze všech nejtenčí
a marný jako přetržená nit

A nikdo na tu minci nevrátí
a nikdo nemůže ji rozměnit

 
 ELEGIE NA SMRT OTAKARA HORKÉHO
KTERÝ PSAL BÁSNĚ A HRÁL NA
KLARINET V CIMBÁLOVÉ MUZICE

Byl chlapec a už není
a kdo to zahraje a kdo to zazpívá
a kdo vypoví to náhlé oněmění

A kdo se přimluví za lidské utrpení
kdo se dopočítá ztraceného jmění
a kdo mu podá růži jako za živa

A kdo ohlédne se kdo se podívá

A co se stane co se vlastně změní
když člověk byl a znovu tady není

kdo zahraje to kdo to zazpívá
 
 STOPADESÁTÝ SONET O JARU

Jaro tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá pres půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je

 
STOPADESÁTÁ BÁSEŇ O PODZIMU

Tolik pádů
a tolik ticha bez konce

A tolik nevídané lsti

Jitra jsou jako neštěstí
a málokdo si toho všímá

Bylo nám jaro léto podzim
brzy nám bude krutá zima

A vítr v listí šelestí
 
 
 NOCI A DNY

I tento svět má svoje noci
a je jich mnoho

Jsou však rána
kdy hlasy ptáků něžně skřípou
jak střemchou otvíraná brána

A dny jsou
laskavé jsou dny
dny bez plotů a samá vrátka

kdy děti
malá podzimňátka
sbírají v trávě kaštany

 
 ODMĚNA

Každému z nás co jeho jest
a také to
co dávno není
co neprodá a nepromění
za lásku ani za bolest

Jsi cestář sametových cest
a svědek promeškané viny
podivný hejkal z úžlabiny
a musíš bez únavy nést
touhu jak nebe propast hvězd

nad palouky tvé domoviny
 
 MOST

Přeletěl pták a křivka letu
utkvěla pevně nad vodou
tak jako most a jako úžas
a smutní lidé po něm jdou

Po mostě který nad bolestí
jak krásné paví oko tkví
na druhou stranu přecházejí
kde smutek smutné netrápí

Čí smutek nebyl spravedlivý
ten po tom mostě málo smí
pod jeho kroky zmlkne píseň
a most se pod ním prolomí

A znovu přelétají ptáci
jak ve snu lidé přes most jdou
který tu zbyl jak zbytek křídla
a modrý úžas nad vodou

 
 KDO

Kdo rozdupal a zahodil tu růži
na břehu řeky v které plyne čas
Tam v modrém lese roste zapomněnka
královno úlů pros za nás

Královno dávno vyhynulých úlů
a ticha na ruby a zarubaných cest
po kterých jednou vrátíme se domů
až zapomene zapomněnka kvést

 
 KDO SE VEJDE NA HOUSLE

Neboj se ničeho se neboj
a třeba bylo nejvíc zle
vždycky se najde někde člověk
který se vejde na housle

A na světě jsou krásní dnové
a bývají i dnové zlí
nakonec všichni vejdeme se
do hrobu jako do houslí

Housličky housle o dvou strunách
takové jak je z dětství známe
s kobylkou luční s petrklíčem
malinko málo polámané

 
 POTOM

Potom je hospoda Na Ostychu
krásně a tiše se v ní pije
nestojí uprostřed dědiny
vždycky až na konci je

Pijáci ticha za klekání
tam v koutě sedávají sami
jako by v krčmě nebyl strop
a stoly stály pod hvězdami

A chtějí co dal zvonař zvonu
zbloudilým aby zvonil tmou
měděné tělo srdce ze železa,
a duši konopnou

 
 VERŠE PSANÉ NA STARÝ I NOVÝ ZPŮSOB

Vlaštovko nesmíš nás vynechat
tak jako já se nesmím ptát
a marně marná slova ztrácet
jestli je pro mne dobrá dost
ta zem kde noc tak trpce voní

Pro její staré něžné rány
sám zraněný a rozedraný
musím se vyptávat sám sebe
jestli jsem dosti dobrý pro ni

Vlaštovko nesmíš nás vynechat
až na jaře se budeš vracet

 
   
   
   

 
Všechny použité fotografie (není-li výslovně uvedeno jinak) jsou majetkem autora těchto stránek Františka Richtera a k jejich užití jinou osobou je zapotřebí jeho souhlas.