Píseň o rose

...snad trocha poesie nikoho nezabije...

Talisman

Dvanáct sonetů pro starou lásku


SONET SE SLAVÍKEM A OBAVAMI

Poznáš až nebudou už slova
jak veliký byl zázrak v tom
že větev vyslovila ptáka
a slavík řekl nahlas strom

A nikým netázaná navždy
po desáté mi odpověz
do jaké hloubky ve snu voní
pod zemí muškát dřín a bez

A nikdy nezeptaná znova
dříve než rukáv ticho schová
zeptej se nač se bojím ptát

Moc toho zbývá nebo málo
co by se za dva lidi bálo?
Když slavík zpívá nemá kdy se bát

 
SONET MÍSTO RŮŽE

Veřejnou růži v parku ukrást lze
za letní noci Růže ve váze
je raněná a k ránu opadává
tak jako všechno jako lidská sláva

Jsou růže položené na rakev
růžičky bílé pro nevěsty
je růže utržená ze msty
a růže vzpoury temná jako krev

Z těch květů žádný Růži pro tebe
půjdeme spolu na mez utrhnout
kde opřela ses loktem o nebe

když dělili jsme dávno od nedávná
A Mléčná dráha rázem byla splavná
a vory lásky mohly po ní plout
 
SONET O LÁSCE VE FORMĚ BLUES

Dny jsou jak nákladní vlaky
kolik jich v roce je
jedenkrát dojedou všechny
a skončí koleje

Proč bych se já tím trápil
v roce je tolik dní
můj vláček nejezdí na čas
můj vlak má zpoždění

A jestli přijede pozdě
co se mi může stát
pro lásku ztratil jsem hlavu

ztratil jsem jízdní řád
(Dny jsou jak nákladní vlaky
třpytí se koleje)

 
SONET O LÁSKÁCH NAŠICH DĚTÍ

Nekradou nemusí mít strach
svou lásku nehodlají tajit
a nechtějí se schovávat
a líbají se u tramvají

Den bílý jako ovečka
jde kolem nich a nevadí jim
Proč také Léto nepočká
a loučí se tu milá s milým

Co na tom Třeba v závějích
I kdyby hustě sněžil sníh
po celých dlouhých sedm let

Láska je někdy jako zával
Odmítají však odklízet
sníh který nikdy nenapadal

 
SONET O ZÁPASU S ANDĚLEM

Hlas v pruské modři zazněl
neznaje slitování
hle anděl podivení
dotknul Se jejich tváří

A oni zápasili
co stačily jim síly
celou noc s andělem
až zastihl je den

Už zvony vyzvánějí
a pomoci jim není
můj bože buď jak buď

Pustíš nás? Pravil ano
anděl a bylo ráno
na poli plném hrud

 
SONET O LÁSCE A MODRÉM PORTUGALU

A bývalo i hrozně na vinici
Na věky sami Černé hlavy vína
ležely scate lidský život byl
perenospora mamá prašivina

A přece láska jako modrá skalice
ta krásná dřina k uzoufání
nás zachránila Dozrál vinohrad
pod tíhou hroznů čas se sklání

Zas konec léta Zas je blízko k vínu
a čistý vítr zpívá o podzimu
tak jako tenkrát dávno kdysi

Ať život sklání se či nesklání
dny lásky jsou jak sklepy ve stráni
lisovny s dubovými lisy

 
SONET SE SPÁNKEM VČEL

Nakonec uteče nám bílo kůzlátko
a osiříme
----
--------
Z velikých zásob noci
bude kanout tma
----
--------
Oživnou kopřivy
Hlasitý spánek včel naplní krajinu
--------
a úly
zeptáš se
kde ukryty jsou úly

 
SONET O ČERVENCOVÉ NOCI NA VYSOČINĚ

Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá

Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a prou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor

Posléze všechno ztichne Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme si na zápraží

a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát

 
SONET O TĚCH KTEŘÍ JI ZARDOUSILI

Svou lásku zabíjejí jako holoubátko
Něžně a tiše Za bílého dne
Stačí když přiloží dva mírné prsty k hrudi
a vyčkají až srdce umlkne

I v naší lásce bylo dotýkání
a rostla noc noc vyrostla jak túje
než jsme se odvážili Prsty mají paměť
a rovněž dlaň si celá pamatuje

Však zámlka té smrti pod peřím
ta němá hrůza nesmí bytí tvá
má lásko O to modlím se a nevěřím

A pochopil jsem vím dnes co se děje
když na skon holoubat se někdo vyptává
a oči prázdné má a bez naděje

 
SONET JAKO TALISMAN

Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání

Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
uchrání před uřknutím

Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic

do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic

 
 SONET O LÁSCE A BÁSNICÍCH

Z přadénka času aspoň jednu nit
do jehly navléct v srdci zašít ránu
to chtěl by básník
A hrubou solí chleba posolit

Smutnému pierotu rád by dal tu růži
jež rozkvetla až dozrál v řece stín
a bez trnů je
A sám by schoval oči do květin

Najednou zčernala však přes noc všechna sůl
z přadena času
touha moták motá

veletoč růže zabil pierota
a pyšný básník na kolenou slaví
ty staré lásky které nerezaví

 
SONET S KRAJINOU MÍSTO NÁHRDELNÍKU

--------
a protože už brzy zestárneme
a budeme jako domy ptáků
našel jsem pro nás krajinu

kde je napajedlo
růžový kopec
propadáni
a také stráň

na které paměť ještě trvá
A dám ti ji
jako jsem daroval život vlastni smrti

když jsem ji tenkrát přemohl
na sloní louce
v trávě nešlapané

 

 
Všechny použité fotografie (není-li výslovně uvedeno jinak) jsou majetkem autora těchto stránek Františka Richtera a k jejich užití jinou osobou je zapotřebí jeho souhlas.