Píseň o rose

...snad trocha poesie nikoho nezabije...

V přítomném čase nepaměti

MODLITBA ZA VODU

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská


 fotorichter-Skácel-Motlitba za vodu
 ŽIDOVSKÝ HŘBITOV V MIKULOVĚ

poslední mrtví leží daleko
ti ale
kterým se poštěstilo
mají to zde lehké

Kdosi zasadil u plotu meruňku
a nikdo nepřijde ji v létě očesat
lidé se ostýchají
ujídat mrtvým zlatá jablka

Úroda přezrála a opadává
desítky malých sluncí kutálí se v trávě
u hrobu Simona a Rebeky
Pavoučím písmem
zapsal se tu na kameny čas

Kuličky pámelníku
praskají pod nohama jako výstřely
v haličské Kirlibabě

Všechno je dávno

Jenom ta nepatřičná sladkost
je plná vos
a vzpomíná si sama

 
 PENELOPE

Tká žena s pavučinou přes tvář
tká věčný rubáš času tká

Nit nekonečnou souká z věčna
se zoufalýma očima

Tká ve dne v noci rozpřádá
tká bez konce do nekonečna

 
 VZPOMÍNKA NA LOFOTY

Hluboko zapuštěny do temnoty hlíny
kameny mlčí za nás
Na ráhnech hlavou dolu
ve větru usychají ryby

Vzdálené hudby hrají na palubách
a ranní slunce sotva prošlo sítí
A jako odpuštění hříchů vlna pohupuje bárkou

Jeřáby vykládají z lodí bedny rajských jablíček
a sudy s dehtem
Kamínky olízané solí chřestí u břehu

A to jsou Lofoty
ostrovy
o kterých se nám jako chlapcům snilo
Zima tu bývá krutá
Mluvili o tom ráno v hotelu

 
 SLOVA

Ta vyprošená na poslední chvíli
do mála zbývající
musí nám nyní stačit

Pověz mně
kolik jich potřebuje verš
aby ho nebylo příliš

A kolik kamínků se vejde na dlaň dítěte
a kolik do bolavých úst

Po celý den jsi zahazoval slova
aby ti zbylo večer na báseň

Někdo jde za námi a sbírá
 fotorichter-skácel-slova
 NEBÁSEŇ

V přítomném čase této nepaměti
kdy báseň říká ne a nejinak
a kdy je neříkáni
a nedozřivost slov
a verš je nedostupka
nedbání přivede nás k nebásni

A nestud takového tvrzení
nutí nás bydlet v nedomech
pod okny nepták
tak zasněžený v nelistí
nezpívá marně nezpívá

(Když báseň říká ne a nejinak
a když je neříkání
a nedozřivost slov
a nesmrtelnice
v přítomném čase této nepaměti)

 
 MARSYAS

Krvavým cárem usychat a černat
měnit se v kůru obracet se v tmu

na konci září znovu vykrvácet
v rozsáhlém listí starých platanů

a až za bolestí nezbude než zblo
za nehet toho zač se musíš bát

být jako Marsyas když na jeho kůži
podzimní deště počnou bubnovat

Jak je to dávno jak je to až včera
a jak je vlastně blízko od nás tam

kde za živa bůh kůži z něho zedral
a kolíky ji přibil na platan

 fotorichter-skécel-marsyas
 PŘÍMKA

Bylo by krásné obejmouti noc
jak ztraceného syna
a dozvědět se
na co se Cézanne zeptal jablka

A pochopit za deštivého dne
že přímka je bod tak prodloužený
až vlastní srdce zasáhne

 
 HORÁCIO ANEB PŘÁTELSTVÍ

Je mrtev král
a Laerta záhy pochovají vedle Ofélie
málokdo polituje Polonia
Hamleta zkonejšily kůry andělské

Zbyl Horacio
ten který smutně ví
a tichý je a vždy až v třetím plánu

Zde končí hra

A Horacio?

Horacio zbyl
v tom krutém světě sám a nabírá
dech k výpovědi

Slavíček zimní ovce v lese dáví

Zpívá

 
 BÁSEŇ KTERÁ ODMÍTÁ MÍT NÁZEV

Děti vracejí se s udičkami do vsi
a nesou v kapesníku zavázanou rybu
Je dosud živá
pod mokrým plátnem zvolna pohybuje žábrami
a zalévá se slizem

Bůh dopustil

a vydal rybu dětem jako tajemství
a němý klenot málem výkupné
za všechno co nám skrývá
Vpravdě vsak klíč ze studeného stříbra
ode všech domů
jež pro nás staví schválně bez dveří

Děti to netuší a pyšně odcházejí s úlovkem
po bílé cestě mezi bodláky
Nebe se zatáhlo
a jaksi něžně drobnostejně prší

 
 SMRT DOBROVSKÉHO

Věřil že najde v lese bylinu
která by uzdravila všechny nemocné
a probudila mrtvé k životu

Byl jak ten kvítek
a z mrtvých vzkřísil českou řeč

Té zimy
kdy u nás v Brně umíral
rozkvetly kolem města sněženky
dříve než padl první sníh

Co ještě zbývá o něm povědět

Měl modré oči
a nosil modré střevíce a plášť a modrý nákrčník

Byl učený a krásný

A byl tak sám
když v jediném tom velkém okamžiku

všechno se dozvěděl a navždy přestal vědět
 
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   

 
Všechny použité fotografie (není-li výslovně uvedeno jinak) jsou majetkem autora těchto stránek Františka Richtera a k jejich užití jinou osobou je zapotřebí jeho souhlas.