Píseň o rose

...snad trocha poesie nikoho nezabije...

Zaklínání v předminulém čase


Roviny


Když o polednách vítr topol ohýbá
a Klekánice
za hrdlo nás vzala
vidím ji znovu vidím cérečku
co nad hlavou si ruce rozlámala

V tu chvíli udeří mne na rovinách ticho
a znovu slyším pod oknem ty řeči
ej
nezabil jsem jelena
jelena
v té břeclavské seči
roviny  

Pouta


Dětství je to co dávno kdysi
bývalo a dnes ze sna visí
jak provázek a zbytek pout
jež lze i nelze rozetnout

Třeba nám život jinak káže
kdo moudrý je ten nerozváže
motouzek co nás s dětstvím spíná
a krásná pouta neroztíná
 pouta  

Pohádka o princezně a pávech


Kam zmizela nám princezna
kam utekla kam schovala se
ve které zemi pávy pase
kdo do té země cestu zná

Je daleko a je až kdesi
za sedmi řekami
a lesy
tak daleko a ještě dál

V té zemi za železnou mřeží
ve vysoké až k nebi věži
princeznu černokněžník střeží

Být princem nic bych neváhal
jal bych se přes ty řeky brodit
princeznu šel bych vysvobodit
černému muži bych ji vzal

Tomu co za železnou mřeží
ve vysoké až k nebi věži
princeznu hlídá přísně střeží

A jestli vrátíme se zpátky
a princeznou budem pásti pávy
na našem dvorku ne až kdesi
za sedmi řekami
a lesy
tam za loukou ba ještě dál
   

Líto


Dny z konce září
ostré suché dny
a na oltáři
zlato s jeho tělem

Oslátko za listím
se skrývá o rok déle
jak je to dávno
co neslo spasitele

A vše je ticho
záhy spustí deště
a bude zima
mokrým zajíčkům

střelná smrt vstává
z jamek za hrudami
bývá mi líto
ergo sum
   
 

Prolety


Tak jako kameny na hladkých deskách vod
divoké kachny leží proti proudu
kapička koňské krve v polích zasychá

Zpáteční lety téměř započaly
a křehká křídla jsou k nám na cestě
To vnější ticho neváží už nic

Noci a dny Kdo zavře branku za tebou
až projdeš poslední a vítr na patách
nejmenší vítr bílý krutá lasice

Stracholam dnů tvých dál a bez konce
křižuje krajinu a tma
tma nepadá
Tma roste z hlíny z hlíny roste tma

   

Noční kaluže


První mráz v listopadu Cestou do školy
školáci rozbíjejí holí
na nočních kalužinách led
tenký
až u srdce bolí

A cosi křehkého se rozbilo
Jednou a navždy Dřív než naposled

   

Rosa coeli


Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a probořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr ji usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout
fot richter rosa coeli   
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     

 
Všechny použité fotografie (není-li výslovně uvedeno jinak) jsou majetkem autora těchto stránek Františka Richtera a k jejich užití jinou osobou je zapotřebí jeho souhlas.